Výlet na Celebes a neb rady a postřehy nezkušeného cestovatele.
Milí čtenáři, pokud toužíte po dovolené v opravdu vymazleném hotelu s pěti hvězdami, jeďte do Švýcarska. Hotel, veškeré služby a ceny tam jsou na velmi vysoké úrovni. Jen moře tam nemají nic moc. J (protože nemají žádné). My jsme se vydali na cestu přes půlku světa do pravděpodobně posledního ráje na zemi. Cíl Indonésie –Sulawesi (dříve Celebes).
Šestnáctidenní výlet jsme pořídili za super cenu jen díky tomu, že náš kamarád Roman zde vybudoval potápěčskou základnu a penzion a zve sem vždy jen pár přátel. Maximální kapacita základny je totiž 6 potápěčů. Ale začínat popisem základny a potápění, by bylo předčasné. Nejdřív se sem totiž musíte dostat. A cesta je dobrodružstvím sama o sobě.
Cesta do ráje:
Původní plán cesty byl: Praha – Amsterodam, Amsterodam - Hongkong, Hongkong – Denpasar (Bali) přenocování v Denpasaru, přelet Denpasar –Makasar, transfer autem do cílové destinace Bira.
Realita? Praha - místo Amsterodamu (špatné počasí) přistání v Bruselu. Z Bruselu autobusem do Amsterodamu. Náš let do Hongkongu odletěl podle plánu, ale bez nás. V letadle ČSA nám oznámili, že informace dostaneme na letišti v Bruselu. V Bruselu nám řekli, že informace dostaneme v Amsterodamu. V Amsterodamu nás autobus vysypal na odletech a tím „péče“ o nás skončila. Asi hodinu jsme hledali informace, našli jsme stánek kde nás poslali na společnost zastupující leteckou společnost se kterou jsme měli letět do Hongkongu. Tam nám dali číslo na ČSA, kde nám ochotně přebukovali let a poslali nové letenky. Rád bych touto cestou vzkázal posádce letadla ČSA poděkování za pohár vody, který nám jako jediné občerstvení až při přeletu z e vzdušného prostoru nad Amsterodamem do Bruselu, zcela zdarma, poskytli a popřál jim, aby je husa kopla, za mizerný informační servis. Kdyby nám řekli abychom volali na ČSA ušetřilo by nám to mnoho nervů a marného pobíhání po letišti.
Cesta do Denpasaru s KLM byla příjemná a pohodlná. V Denpasaru na nás čekalo auto z a za chvíli jsme byli v pohodlných pokojích malého hotelu. Ještě jsme stihli povečeřet a dvakrát zmoknout. Ráno, po vydatné snídani jsme se prošli po slavné pláži Kuta. Viz foto.
Už tady, na slavné pláži Kuta jsem si všiml, že v této části světa mají drobné problémy s odpadky. Po obědě (pouze časový údaj) jsme se přesunuli na letiště v Denpasaru a čekali na odlet do Makasaru. Pro zajímavost, během letu mezi Denpasarem a Makasarem (cca 45 minut) na rozdíl od letu Praha – Amsterodam (cca 2 hodiny) jsme dostali i občerstvení – koblihu, oříšky a vodu. Ale chápu, že místní aerolinky jsou ve všem opožděné a tak nový přístup k cestujícím sem ještě nedorazil.
Z mého pohledu přistáním našeho posledního letu skončila bezpečnější část naší cesty. Na letišti na nás čekal Roman a jeho místní partner a přítel Riswan. Naložili nás do dvou aut a vyrazili jsme na cestu do Biry. Naše auto řídil Indonézan a vedle něj seděl další, oba uměli perfektně místní jazyk, ale ani slovo anglicky. Po cca hodině jízdy odbočil řidič do jednosměrky v protisměru a zastavil na temném rozbláceném plácku. Oba pánové nás vyzvali k vystoupení z auta se slovy: „Transfer, transfer,..“ Už jsem přemýšlel, kam bych tak nejlépe řidiče kopnul, kdyby se splnilo moje očekávání a chtěli nás opravdu okrást, když oba začali překládat zavazadla do jiného, o poznání zchátralejšího auta. Patrně toto auto nesmělo na letiště, kde bylo plno policistů. Když jsme se po další cca hodině setkali s druhým autem, ve kterém jel Roman a Riswan, dozvěděli jsme se, že výměna aut byla plánovaná. Jen nám to nikdo nestačil oznámit. Cesta noční Indonésií je nepopsatelná. Naše auto mělo místo potkávacích světel obyčejné LED diody které svítily asi metr před auto, na silnici se prodíralo mezi neosvětlenými skůtry a náklaďáky a na můj vkus jsme jeli nepřiměřenou rychlostí. Do toho střídavě pršelo a jediný zarezlý stěrač s přívaly vody bojoval jen ztěží. Mimo to se vozidlu potila okna, Možná nemělo vyměněný pylový filtr?? J A tak řidič patlal okno ubrouskem. Cestou jsme udělali několik zastávek. Na nákup ovoce a občerstvovací zastávka v rybí restauraci. To bylo naše první setkání s pravou Indonésií. Jídlo bylo chutné a podmínky dle možností hygienické. Jen toaleta nás poněkud vyvedla z míry. Ale člověk si zvykne na všechno… Tedy kromě domorodých záchodů,… Pokoj se v indonézštině řekne: „velká místnost“. Záchod: „malá místnost“. Malá místnost rybí restaurace byl prostor asi metr na metr, v rohu s otvorem a v druhém rohu se sudem vody a naběračkou. Nejsem si jistý, zda jsem správně pochopil princip této toalety, ale utěšuji se tím, že pokud snad sud byl určený jen ke splachování, asi jeho obsah nepoužívají k vaření čaje.
Po cca pěti hodinách jízdy jsme zdolali 200 km dlouhou cestu do vesničky Bira. Osprchovali jsme se a v klimatizovaných pokojích usnuli jako špalci. Snídaně byla v 11,00 což jsme někteří sotva stihli. Od nástupu do letadla na letišti Václava Havla v Praze uplynulo 60 hodin! Snídaně byla, řekl bych opulentní. I když v průběhu času se, tedy na můj vkus, jídla dost opakovala. Ale když jsme projevili přání, aby strava byla pestrá, Irma -manželka Riswana vykouzlila i výborný salát. Monotónnost jídelníčku tedy nebyla pokusem na nás šetřit, ale spíš snahou zavděčit se. Prostě se jen snažili vysledovat co nám chutná a to „točili“ stále dokola.
Pravidelný rytmus: Ryba-kuře-ryba proložila Irma občas vynikajícími sépiemi a krevetami. Poslední večeře byla opět opulentní. Polévka Baxo, ryba, salát, rýže, navrch langusty a výborný tuňák, kterého jsme ráno viděli vykládat z rybářské loďky. Ke každému jídlu bylo rozmixované tropické ovoce bez přidání vody. Nesrovnatelné s tím, čemu se u nás říká fresh nebo smoothie. Při přestávkách mezi ponory jsme si mohli na plážích dát kávu nebo pití a Irma (jak Indonésanka přišla k tomuhle jménu nevěděl ani Riswan) nám přibalila smažené banány a kusy melounu.
Lodě a lodičky. Na potápění nás vozily dvě loďky. Na první pohled byly obě vratké a do větších vln nevhodné, ale obě překvapily. Na větší loďce nás jezdilo maximálně pět a menší v pohodě pojala tři potápěče. Loďky měly štíhlé trupy s malým ponorem a tak mohly plout i nad korálovým útesem a v pohodě přistát na písečné pláži. Naftový jednoválec loď dokázal celkem svižně pohánět vpřed a místo zpátečky používala posádka bambusovou tyč. Díky umístění propeleru nad kýlem lodi zvládaly obě proplouvat nad mělčinami zcela bez problémů. Překvapivě dobře se lodě chovaly na velkých vlnách. Asi už je místní stavitelé
nějakých pár století budují. Jediné co bych oběma loďkám vytknul, je uložení motoru přímo na trup lodi. Vynález silent bloků se patrně ještě nedorazil a z vibrací motoru, které se přenášely do celého trupu, mne ještě dnes brní zadek.
Potápění. Upřímně řečeno, život pod vodou nebyl podle mne příliš odlišný od toho co známe například z Egypta. Něčeho více, něčeho méně,.. živočichové podobní. Jen bych řekl, že korály byly mnohem méně zdevastované než v Egyptě. Však jsme za celou dobu pobytu potkali jen jednu potápěčskou loď a pod vodou jsme se s jinými potápěči nesetkali. Překvapivá byla ale plachost mořských želv. Zatím co v Egyptě si želvy potápěčů téměř nevšímají, tady zdrhali překvapivě rychle. Patrně mají špatné zkušenosti s lidmi. V době kdy jsme se potápěli my - druhá polovina ledna – nebylo v této oblasti takové vedro jako tady bývá v létě, ale bylo dost větrno a to se projevilo na poněkud horší viditelnosti pod vodou. Co jsem tady proti Egyptu ocenil, bylo driftové potápění dotažené k dokonalosti, Prostě jsme jen skočili do vody a nechali se proudy unášet a když jsme ukončili ponor, loď tam prostě vždycky byla. V některých místech byly pod námi opravdu velké hloubky. Naše skupinka naštěstí nebyla složená z „hloubkařů“ a vystačili jsme si s hloubkami maximálně do 30ti metrů. Mimochodem, nejbližší dekompresní komora je v Makasaru, 200 km a 5 hodin cesty vzdálená a podle všeho tam není nikdo, kdo by jí uměl obsluhovat. Nedávné úmrtí potápěče s DNS na Bali, i když byl převezen do dekompresní komory v Denpasaru budiž varováním všem, kdo by chtěli „tahat čerta za ocas“ právě v této oblasti.
Počasí. I když jsme sem přijeli v období dešťů, a na Bali a ostatně i cestou do Biry stále pršelo, tak po celou dobu našeho pobytu ani nekáplo. Podle místních to není úplně obvyklé, ale i tak zde prý prší méně než na Bali. Ostatně jen několik hodin po našem odjezdu z Biry se tady spustil pravý tropický liják, Vítr nás občas na moři pěkně pohoupal, ale v horku byl příjemný.
Lidé. Indonézané jsou velmi přátelští. Na „našem“ ostrově je pro domorodce setkání s „bílým mužem“ patrně dost vzácné. Všichni koho jsme potkali, nás vesele zdravili, a nechali se bez problémů fotit. Na víkend do Biry přijeli víkenďáci z města a ti se na nás vrhali se žádostmi, zda se s námi mohou vyfotit. V jedné rybářské vesničce na mne prodavačka ryb, když jsem na ní zamířil foťák, zuřivě gestikulovala, tak jsem foťák sklopil a ona zaujala „foto“ pozici, zvedla palce obou rukou nahoru a tím mi totálně zkazila momentku,.. Prostě ráj pro stydlivé fotografy lidí. Zažili jsme i návštěvu u domorodců. Žijí ve vnitrozemí, v tradičním domě na kůlech (ochrana před vodou a zvířaty) a mimo drátů s elektřinou vedoucích do jejich domu a pár mobilů s internetem, je jejich život stejný jako před sto a více lety.
Cesta z ráje do pekla. Ne, nebudu tady teď popisovat naší cestu domů do reality. Za několik málo hodin pojedeme do Makasaru a já tiše doufám, že cesta bude zcela nudná a bez zážitků. Cestou z ráje do pekla myslím svoje úvahy o tom, co čeká tyto báječné lidi žijící v jednom z posledních rájů na zemi v budoucnu. Předesílám, že jsou to moje postřehy a úvahy a budu velmi rád, když zjistím, že se mýlím. Mám pocit, že ostrované se plynule přenesli z doby kamenné do doby internetové. Zjistili například, že se jídlo dá mnohem lépe balit do igelitu než do listů banánovníku a nápoje se dají pořídit v plastových obalech. A celá Indonésie se doslova topí v hromadách plastového odpadu. Bohužel, místní lidé nemají žádné povědomí o tom, jak s odpadky nakládat a to co nepotřebují, prostě odhodí. Do lesa, na ulici nebo do moře. Bohužel i když někdo v nějakém záchvatu ekologie odpadky snese na jednu hromadu, není tady nikdo, kdo by je nějak zpracoval. Vrchol zpracování odpadu je jejich spálení.
Vláda se pokouší chránit přírodu před devastací, ale jaksi nikoho nezajímají důsledky. Například dřevorubci po staletí káceli stromy a prodávali je stavitelům lodí. Stromů valem ubývalo, a tak vláda nařídila regulaci těžby dřeva a za nákup dřeva bez patřičných dokladů poslala mnoho tesařů do vězení. Z čeho budou lidé živící se těžbou dřeva a jeho zpracováním živi, to patrně nikoho nezajímá. Vesničané se živí pěstováním rýže, banánů a dalších plodin, rybolovem a nebo například stavbou lodí. Dělají to stejně jako před stoletími, jen občas jim pomůže moderní technika. Další generace objevila internet, je už zcela závislá na elektřině a signálu mobilních operátorů. Nedokážu si úplně představit, že by děti dnešních rybářů a zemědělců toužily po tom dřít na rýžovém políčku nebo vyjíždět každé ráno na lov ryb. To prostě s mobilem v ruce dělat nejde. Dalším varovným signálem podle mne je, že značná část populace Indonésie trpí cukrovkou. Při tom mají velmi zdravou stravu a obézní člověk je tady k vidění jen velmi vzácně. Pojídání sladkostí je tady asi jediná zábava a neřest kterou si mohou dovolit. Bohužel si už nemohou dovolit léčbu civilizačních chorob jako je právě cukrovka. Přitom produkty, jejichž prodejem se místní lidé živí, jsou například v Evropě velmi drahé, ale tady se dají koupit neuvěřitelně levně. Například tříkilový tuňák nás stál 100.000,- Rupií. Což je pro vaši představu cena dvou piv Bintang v místní hospodě nebo dvoudenní mzda domorodého divemástera na Bali.
Tento článek jsem začal psát v Biře na ostrově Sulawesi a dokončuji jej na pražském Žižkově, ve své posteli, vykoupaný, nasycený, se sklenkou Rulandy v ruce a ruličkou toaletního papíru na dosah (můj metabolizmus se totiž ještě nestihl smířit s nenadálým přísunem vepřového, po rybí a kuřecí dietě, a tak si užívám záchodu se splachovadlem). Teď, unavený a spokojený si tady přemýšlím, jak článek o našem výletu zakončit. Dobral jsem se dvou závěrů: Za prvé: Jako nezkušený cestovatel se, stejně jako po každém podobném výletu , zapřísahám, že takovou dálku už nikdy nepodniknu a za druhé: Jednoznačně vám mohu doporučit, jeďte na Sulawesi, dokud je ještě čas. Dnes už i v tomto Bohem, tedy spíš Bohy zapomenutém místě rostou hotelové resorty a metr stavebního pozemku tady už stojí již okolo 2000,- Kč. Domorodci, místo tradičních produktů prodávají sračky od nadnárodních společností jako je například firma Danone a podobné. Z posledního ráje na zemi se poměrně rychle a bohužel nenávratně stává stejný Disneyland, jako je například Bali a tisíce jiných.
F. Pudil
